„S Adamem Skoumalem je každá nota charakteristická, plná citu, jež v sobě skrývá vzdech nebo úsměv, nářek nebo extázi, zemdlenost nebo náhlý žár... Objevujeme velkého pianistu.”
Philippe van den Bosh, Repertoire 1997, Francie
„...pianista jemné úhozové kultury, schopný citlivého, hlubokého ponoru do nastudovaných skladeb.”
Lidové noviny, 12/98
„Adam Skoumal dokazuje, že je virtuozem s fantazií avrozhodně stojí za to sledovat jeho další projekty a nahrávky.” Laurence Vittes, Gramophone 2003
„...hrál jedno z nejobtížnějších děl klavírní literatury (Rachmaninovův 3. koncert) s technickou suverenitou a výrazovou zralostí.”
Hudební rozhledy 2003
„…citlivý, suverénní a technicky brilantní Adam Skoumal přesvědčil v každém ohledu; své mimořádné schopnosti mohl pak dokázat ještě v bláznivě obtížném přídavku.”
Von Rolf Bernhard Essig, Pressespiegel 2004
Recitál Adam Skoumala v cyklu FOK 8. listopadu 2003
Jsou koncerty a koncerty. Ne každý koncert je tak mimořádným svátkem hudby, jako se jím stal recitál Adama Skoumala v rámci cyklu Světová klavírní tvorba, pořádaného koncertním jednatelstvím FOK. Koncert se konal 8. listopadu v příjemně naplněné Dvořákově síni. Skoumalova hra vyniká vedle brilantní techniky i hlubokým citovým nábojem a smyslem pro stylové odlišení nejen jednotlivých skladatelských slohů, ale i jemných fines v rámci díla jediného autora. To vše je navíc pod kontrolou bystrého intelektu. Pianista koncert otevřel Ricercarem c moll z Hudební obětiny (BWV 1078) Johanna Sebastiana Bacha. Provedení zaujalo na jedné straně úhozovou jemností a celkovou křehkostí, na druhé straně plasticitou jednotlivých hlasů. Skoumal se také neostýchal v přiměřené míře pedalizovat. Ukázka z Bachova veledíla vyzněla jako živé poselství lidem naší doby, na hony vzdálené často bezkrevným produkcím rádoby autentické interpretace.
Zcela jiný svět se posluchačům otevřel Sonátou F dur; Hob. 23 Josepha Haydna. Svět zdánlivě roztomile křehký s perlivými pasážemi a rozloženými akordy. Svou úhozovou kulturou a vysloveně poetickým tónem však interpret jasně dával na srozuměnou, že i Haydnova hudba je plná krás, které je třeba ctít a hluboce si jich vážit.
Následoval Vídeňský masopust (Faschingsschwank aus Wien) op. 26 Roberta Schumanna. To je podle mého názoru neprávem málo hrané dílo – nádherný schumannovský cyklus, poznamenaný duchem Vídně a vídeňského valčíku. Již s úvodním obrovitým rondem s citací Marseillaisy jako kdybychom prožili celou masopustní noc až ke smutku rozednívání. Následují tři krátké, typicky schumannovské věty, kterým korunu nasazuje divoké Finale. Při poslechu této skladby mi připadalo, že Skoumal je rozený schumannovský interpret. (Tohoto dojmu jsem ostatně nabyl už před několika lety při poslechu jeho schumannovského CD.) Jeho Schumann je divoký i ukázněný, poetický i prudký, je prostě nádherný.
V druhé části večera jsme vyslechli dvě skladby Alexandra Skrjabina, jeho slavnou, lyricky laděnou Etudu cis moll op. 2 č. 1 a jeho charakteristickou, i když ještě i ve své podstatě novoromantickou Sonátu č. 3 fis moll op. 23. Novoromantickou dramatičnost všech čtyř vět nepříliš rozlehlé sonáty umělec vystihl beze zbytku. Závěrečné Presto con fuoco ohněm téměř sršelo. Závěrečným číslem oficiálního programu koncertu byla i Skoumalova vlastní skladba Variace na lidovou píseň z roku 1998. Tématem je mu lidový nápěv moravský, který je ve 13 variacích zpracován v neoromantickém duchu. Technické nároky na interpreta jsou ovšem takové, jaké odpovídají autorovu obrovskému pianistickému umění. Proto pochybuji, že se brzy najdou další pianisté, kteří budou chtít tuto skladbu studovat. Nadšené (plným právem nadšené!) publikum si vytleskalo celkem čtyři přídavky, z nichž dva poslední byly také Skoumalovy vlastní skladby. To mi umožňuje zamyslet se alespoň trochu nad touto zajímavou stránkou umělcovy osobnosti. Skoumal pravidelně zařazuje do svých recitálů vlastní skladby. Jakoby tím chtěl následovat velké pianisty přelomu 19. a 20. století. Domnívám se, že v dnešní postmoderní době, kdy už nejsme tak tyransky svazováni různými hlasateli nejrůznějších – ismů, je na takové navazování příhodná chvíle. A bylo by dobře, kdyby i jiní interpreti následovali jeho příkladu. Samozřejmě ne každý interpret je natolik skladatelsky nadaný a vzdělaný jako Adam Skoumal. Jeho skladby jsou jak myšlenkově, tak i profesionálně na výši. Sám se přiznává, že jeho světem je svět pozdního romantismu, svět Rachmaninova a Skrjabina. Což v dnešní době bez jednotného stylu opět není ani nápadné, ani zarážející. Skoumalovy skladby fungují velmi dobře i posluchačsky. Je pravda, že počínaje renesancí se evropské myšlení ubíralo jakoby směrovaně a i v umění se hovořilo o pokroku a moderně. To však nemusí – zvláště dnes – platit obecně. Ani právě Rachmaninov nebyl ve své době vzorem modernisty. Totéž konečně platí pro pozdní dílo J. S. Bacha i řadu dalších. Přesto je tato hudba stále – dokonce si troufám říci, že v rostoucí míře – posluchačsky účinná. Stejně tak jsou posluchačsky účinné i novoromantické skladby Adama Skoumala. Protože jsou samy o sobě dobré. Zejména Exotický tanec, který zazněl jako přídavek, mi připadá formálně vyvážený a invenčně zdařilý. O šíři Skoumalova záběru svědčí i to, že si pro svůj recitál napsal programový text, čtivý a zajímavý, sám.
Petr Pokorný, HR 2004
Grandiózní ohňostroj síly a odvahy
Klavírista Adam Skoumal nadchnul své posluchače na závěr německo-českých kulturních dnů v Rheinbachu díly Roberta Schumanna, Fryderyka Chopina a Leoše Janáčka. Celý týden byl Rheinbach ve znamení rozšíření EU. Dny německo-české kultury pod záštitou Hanse-Dietricha Genschera a bývalého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera vytvořily symbolický kulturní most k novému členu EU. Toto se podařilo zvláště díky klavírnímu koncertu Adama Skoumala, který zároveň Dny kultury slavnostně ukončil. Tento představitel mladé generace českých klavíristů a držitel cen z mezinárodních soutěží předvedl posluchačům opravdový hudební ohňostroj. Začal zlehka, Haydnovou Sonátou F dur, op. 23. Tento na první pohled nenápadný klavírní kus dokázal Skoumal svým precizním a výrazným přednesem zbavit veškerého chladu. Interpretova neuvěřitelně dokonalá technika zde došla obzvláště dobrého uplatnění. Skutečnou hudební extázi pak publikum zažilo při dílech Fryderyka Chopina a Roberta Schumanna. Chopinovým cílem nikdy nebyla prvoplánová zábavnost, jeho hudba měla být náladová a výrazově silná. Skoumalova interpretace Chopinova Nocturna cis moll op. posth. a Scherza č. 2 b moll op. 31 byla nabitá obrovským napětím, které se uvolňovalo v muzikální citovou bouři. Totéž se podařilo při Schumannově Vídeňském masopustu op. 26, což je titul romantické sonáty o pěti větách. Jak při rondovité první větě, humoristickém scherzinu, tak i při vířivém finále vytvářely Skoumalovy markantní přechody od fortissima k pianu ve zdařilém tempu ohromující zvukový obraz. S Leošem Janáčkem se umělec vydal do svého rodného kraje. Janáček svá díla dlouhou dobu komponoval v skrytu a světově proslulým se stal až v posledních letech svého života. Dnes je považován za českého národního skladatele. Jeho sonátu “I. X. 1905”, která ukazuje typicky janáčkovský silný a odvážný styl, zahrál Skoumal vpravdě mistrovsky. Svými vlastními Variacemi na lidovou píseň pak klavírista ještě úžasným způsobem ukázal, že je mistrem nejen interpretace, ale i kompozice. Bouřlivý aplaus pak bohužel tento ohňostroj ukončil.
Sabine Wyga (6. 5. 2004)